Jóga a já

20.11.2015 13:38

Můj příběh začal na předním sedadle autobusu směřujícího do německého Frankfurtu počátkem 90tých let minulého století (bože jak to zní prozaicky). Seděla jsem jako aktivní teenagerka na cestě do mého dočasného zaměstnání, po tom, co jsem přerušila školu s trapnou domněnkou, že ji ještě někdy dokončím a jako vždy si psala deník. Vedle mne seděla velmi atraktivní paní, upravená, štíhlá, distingovaná, sice trochu starší, ale obdivuhodná. Daly jsme se do řeči, povídala, že jede za přítelem a jak už si to teď na důchod může dovolit, že má děti velké. Zarazila jsem se: DŮCHOD!!! To asi ne, odvětila jsem ledabyle: „Kolik Vám prosím Vás je?“ Usmála se a číslo, které mi sdělila bylo mne nepřestane fascinovat dodnes. Myslela jsem si, že si ze mne paní prostě jen vystřelila a tak s mladistvou nerozvážností jsem se prostě jen dohadovala. A ona mi opět s grácii a úsměv klidně vysvětlila, že za tohle všechno může jóga. Jóga, podivila jsem se, poslední zmínka o józe mi připomněla venčení našeho pejska, když jsme vyzvedávali naší mamku z místní tělocvičny a už tehdy jsem si myslela, že to jsou nějaké exorcistické úkony. Rozpovídala se. Povídala o všem, jak cvičí doma, jak dýchá a jak jí Hathajóga změnila život. Zajímalo mne to, zajímala mne ona, stále jsem si neuměla v hlavě sladit číslo určující věk s obrazem ženy sedící vedle mne. V tomto pro mne, až do této chvíle dobře fungujícím odhadovém programu došlo k systémové chybě. Nicméně tenkrát jsem se ještě smála a slyším sama sebe říkat: „Tak to není nic pro mne, já jsem velmi aktivní člověk, já prostě pořád musím něco dělat, tohle by mne neuspokojilo.“ A taky, že ne... na ještě mnoho let poté, mne nic takového uspokojit nemohlo. Vzhledem k tomu, že má elegantní spolucestující vystupovala dříve, rozloučily jsme se, já se vrátila ke svému deníku a na dlouhá léta tam ona éterická autobusová víla zůstala jen jako náznak toho, že na cestách člověk opravdu může potkat kohokoliv.

 

Léta plynula, cestování přibývalo, zodpovědností také, mou aktivitu naplňoval pravidelný squashový trénink, volejbal, plavání, běh, brusle a taky společenský život. Nezávazný život teenagera se změnil v závazné měsíční platby mého prvního bytu, první změny zaměstnání, bezhlavé zamilování a smutné rozchody, alkoholové večírky a dlouhé filozofování nad zaručeně poslední cigaretou daného dne. Čas plynul rychle, ale proč taky ne, vždyť vzrušení a rychlost přece miluju. A ukažte mi jednoho člověka, co ve 30 myslí na délku brzdné dráhy při namrzlé vozovce? Bylo mi 30+, ležela jsem na JIP s těžkým zánětem tlustého střeva, s podezřením na všechny ty odporně znějící degenerativní nemoci tlustého střeva, co se dají jen udržovat, s hadičkou v nose a otazníky v hlavě, jak tohle všechno skončí. Skončilo, diagnóza zněla: Nemoci nepotvrzeny,  zánět psychického původu. Doporučení: Vyhýbat se stresu, stravovat se pravidelně, nekouřit, nepít. Myslím, že tenkrát jsem si myslela, že by bylo jednodušší mít třeba tu ulcerózní kolitidu. Ale tak hlavně, že už je to za mnou, myslela jsem si. Ale, co budu dělat teď? Zeslabená měsíčním pobytem v nemocnici a dalšími 2 měsíci doma můj aktivní způsob života nepřipadal zatím v úvahu, i když na kurt jsem se chtěla ihned vrátit, ale tělo se bránilo. A tehdy jsem si vzpomněla, část mého mozku vynořila na hladinu mého vědomí vzpomínku z autobusu Transtour a před očima se mi objevil nápis Hathajóga.

 

Ten nejlepší antikvariát, jaký tenkrát Ostrava nabízela bylo Artfórum, na křižovatce Českobratrská-Nádražní. Našla jsem hned 2 knihy o Hathajóze (je pro tento příběh ještě důležité vědět, že byly knihy 2 a úplně stejné), sice vydané v dobách Sovětského svazu s odkazy na to, jak se cvičí v socialistické společnosti, ale své to splnilo. Pár fotek, pár popisů, pár rad, krásná příručka pro člověka, který hledá instantní návod na rovnováhu. Vybrala jsem si příručku s oranžovým pruhem, tu s tmavě zeleným pruhem jsem tam nechala. Knížečka maličká, obsah veliký, nejlepší věta: „Pokud máte málo času a nemáte na svou jógovou praxi čas, lze provádět stoj na hlavě, neboť stoj na hlavě vzhledem k rozsahu svých blahodárných vlastností na Vaše tělo nahradí kompletní jógovou praxi.“ A tak to jó, proč né, to je výborná ta jóga, říkám si. Stoj na hlavě, Kriste, tak to zvládnu raz dva. Protože jsem už od mala dělala atletiku, nebyl stoj až taková překážka, postupně jsem se vypracovala až k 8 minutám na hlavě. V této situaci by možná bylo dobré zmínit, že se nedoporučuje nikomu opakovat tento technologický postup, který byl vyhodnocen jako zcela nevhodný pro přípravu jógínského adepta instantní technikou. Bude Vám to teď připadat jako vtip, ale takhle to opravdu před lety začalo a pak taky skončilo na pár dalších let.

 

Přišla další zaměstnání, další večírky, smutné i veselé lásky, občas víno, občas cigarety, stěhování, cestování, a nové začátky v novém městě, noví přátele a taky pozor nové odnože stresu. A tehdy jsem si vzpomněla na jógu podruhé, opět jsem vytáhla mou oblíbenou knihu s oranžovým pruhem a tentokrát začala pořádně od začátku, tedy jak se to vezme. O dechu jsem stále neměla ani ponětí, ale s gymnastikou jsem si jako ohebná kamasutra gymnastka přece musela poradit. A taky jsem si poradila, každé ráno za asistence mé velké psí lásky jsem se pouštěla dle obrázků a popisů do nových a nových pozic. Stydím se teď a částečně směju jako lektor a sama nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to je jóga. Jak bláhová jsem byla, když jsem si myslela, že tohle může dopadnout dobře. Zašla jsem v Brně na pár hodin powerjógy a měla jsem pocit, že to je nuda, jako bylo to dobrý, říkala jsem, ale já chci víc. Ano pozor, víc jsem nemyslela vydáním Kamasutry II., jen mi něco chybělo, chtěla jsem to jinak. A nenapadlo mne samozřejmě nic jiného, než se přihlásit do kurzu Vaška Krejčíka a rozhodnout se u něj vystudovat kurz Instruktora Hathajógy. Já, pro kterou Hathajóga znamenala jen malá příručka s oranžovým pruhem, stoj na hlavě, Udijana Bandha (tu jsem se jako zázrakem taky naučila. Jak? No raději se neptejte.) a mou každodenní praxi na světle modrém koberci s orientálními vzory. Vždyť už i ten koberec měl s Indii společného víc než já s jógou. Bez hodiny Hathajógy absolvované byť u jediného učitele. Ale co už takovým akčním hrdinům, jako já, přece patří svět. Smála jsem se, myslím, že Vašek se tenkrát taky smál. Ale naštěstí jsem takhle bláznivá nebyla sama a v naší skupince jsem našla nejen kolegyně, ale i přátele, bez kterých si život už ani neumím představit.

 

Tak a teď už tedy k mé opravdové jógové praxi, absolvovala jsem u Vaška kurz, a pak ještě další kurzy zaměřené na různé styly jógy, takže za sebe bych řekla, že to, co učím je kombinace Hathajóga, Slow flow, Vinyasa a hlavně meditace. Myslím, že to, co mne časem na józe nejvíce chytlo je filozofie jógy. Mezi mé učitele velmi ráda řadím Vaška Krejčíka, Katarínu Mikulandovou a pak všechny ty, u kterých jsem absolvovala seminář a vážím si jich za vše, co mi předali, jmenovitě: Adriana Seidler, Ajay Bobade, Michaela Hluchová, Zuzka Klingrová, Šárka Vítovcová,  Láďa Pokorný, Zdeno Yogi, Pavel Hub, Jakub Šamberger, a mnoho dalších... v podstatě celá kompletní česko-slovenská jógová scéna, ale k tomu se dostanu časem taky. Baví mne se vzdělávat a tak pokud můžu využiji každou příležitost k tomu se něco nového naučit. Do budoucna mám spoustu plánů, ale protože o plánech se mluvit nemá, tak budu informovat až se stanou.

 

Nicméně Vám dlužím ještě konec příběhu, začala mi škola, Vaškův seminář není jednoduchý a diplom si neodnesete zadarmo a tak je to správně. I když jsme se všichni učili jedno a to samé, hodiny každé z nás vypadají jinak a já si myslím, že to je to nejlepší, co nás mohl kurz naučit, být samy sebou, přinést do hodiny kousek své osobnosti a být autentičtí. Mým motem je, že pokud uděláte chybu, tak máte úžasnou příležitost se z ní poučit, vlastní zkušenost žádná příručka nevyrovná. Takže hospitační hodiny, poznání dalších stylů jógy, testy z anatomie, teorie jógy, praktické zkoušky, vedení hodiny, videonahrávka hodiny a seminární práce. I teď se směju, neb už si ani nedovedu vzpomenout, jak se mi to podařilo. Vzpomínáte si ještě na tu druhou knihu o Hathajóze se zeleným pruhem? Tak ta bude mít v mém příběhu ještě velkou roli, protože se stala podkladem k mé seminární práci a taky se do mého života dostala úžasným synchronním způsobem, který bych si ani nebyla schopna vymyslet, ale to je zase další příběh, ať to neprotahuju a taky ať Vás nalákám na nový příběh.

 

Učit jsem vlastně začala taky náhodou, pro pár kolegů z práce, pak čirou náhodou jako záskok u kamarádky pro pár známých  a tak se mé skupinky začaly postupně naplňovat. Pak přišly nové prostory, nové tváře a spousta úžasných příběhů nejen na hodinách, ale i při nich. Má hodina trvá a měla by trvat 90 minut, ale stává se nám, že si prostě ještě povídáme, a nebo, že se nám hodina protáhne relaxací o něco déle.  Protože skupinky, které učím jsou menší (5-8) lidí, mám spoustu času a příležitostí se jogínům věnovat. Inspiraci čerpám stále z                literatury, zahraničních serverů i dobrých českých webů. Mou výhodou je, že mi nedělá starost, jestli čtu německy, anglicky a nebo česky, právě proto mohu čerpat v podstatě kdekoliv. Má hodina je o odpočinku, ponoření se do sebe, o soustředění se na dech, na své prožitky a o poznání sama sebe skrze jógovou praxi. Myslím si, že vše spolu souvisí a své „chytré poznatky“ s Vámi budu ráda sdílet, ale pro mne je jóga něco jako záchranný kruh po potopení Titanicu. Nestačí jen ležet, opírat se o gumový okraj a čekat, že se něco stane, je třeba se hýbat, kývat nohama, efektivně šetřit své síly, vědomě dýchat. Občas zakřičet „HILFE!“, udržovat si psychickou pohodu,  nepřestávat doufat, soustředit se na přítomný okamžik a vyčkávat příjezdu záchranných člunů. Ať už si do záchranného člunu dosadíte kohokoliv, Váš záchranný kruh je jógamatka a možná, že na konci příběhu zjistíte, že v záchranném člunu nesedí nikdo jiný než vy sami. A o tom je podle mne jóga.

 

Takže mi dovolte Vás pozvat na cestu, kde můžete ztratit sebe takové, jak jste se znali a objevit sami sebe v podobě dosud nepoznané, avšak v podobě bez příkrasu a autentické. Krok za krokem se budete posouvat fyzicky i psychicky do míst, o kterých jste ještě před chvíli neměli ani tušení. A právě tohle mám na józe moc ráda, že bez násilí se přesto dostáváme dál.